...odmalička mám tyhle kytky (ptám se sama sebe - které ne?) neskutečně ráda. Chodívaly jsme je s babičkou trhat na stráň pod keře. Tady, kde bydlíme, je fialek všude v okolí neskutečné množství, jsou v zahradách v trávě i pod keři, pod lesem na louce i v křoví, na světlých místech v lesem v příkopě. Chodím okolo, s malou v šátku si klekám do mokré hlíny a nemůžu se jich nabažit. Trhám drobné kvítky pro potěchu všech smyslů i chuti. Rozárka ke kvítkům čichá a pak se mi kytičku snaží malou ručkou oškubat. Nejraději bych se do květů ponořila a celá se v nich rozpustila, je to jarní lahoda, krátký okamžik fialové vůně jara a pak zas až za rok. Je to jako s lípami, s planými růžemi i bezem...krátké okamžiky stále a nikdy (ne)končícího štěstí, malé zázraky, za které děkuji.
ano ano ano! právě mám taky ve skleničce, miluju!
OdpovědětVymazatTaky máme ve skleničce a před domem, letos poprvé, sama sebe se ptám, kde se jich tolik vzalo? Těším se, když jdu okolo domů, voní tak silně, že stačí projít okolo, nikdy jsem jich tolik neviděla a hlavně necítila pohromadě, až letos...
OdpovědětVymazatMalé zázraky - na chvilku. Je dobře, že si je můžeme dnes takto uchovat.
OdpovědětVymazatJakkoli jsou v danou chvíli samozřejmé, po čase u srdce zahřejí dvakrát.
To u nás bych na fialky musela s lupou:-))
OdpovědětVymazatAjka